Doběhnete trénink. Podíváte se na hodinky. A ještě než se vydýcháte, už víte, co mohlo být lepší. Rychlejší poslední úsek. Přesnější tempo. Pár kilometrů navíc. Radost ze zvládnuté práce se snadno promění v další požadavek.
Právě do tohoto prostoru vstupuje román Milana Janouška Jednou budem dobrý. Běhání v něm není jen kulisa. Určuje rytmus dní, podobu vztahů i způsob, jakým postavy přemýšlejí samy o sobě. Umí dát životu směr. Jenže co když pro nic jiného nezbude místo?
Ze Stromovky do světa
Gejza Bakoš přijíždí na začátku osmdesátých let z Tater do Prahy s krosnou, lepenkovým kufrem a přesvědčením, že poctivou dřinou si otevře cestu na olympiádu. Ve sportovní rotě Rudé hvězdy ale poznává prostředí, ve kterém samotné naběhané kilometry nerozhodují.
Vedle tréninkových plánů tu fungují politické posudky, hierarchie a doping. Gejzova touha závodit tak naráží na pravidla, která se stopkami nesouvisejí. Běh pro něj přesto zůstává příslibem svobody, možností někam patřit i cestou ven.
O desetiletí později stojí u dráhy jako trenér. Má černý diář, zásobu nesmlouvavých průpovídek a stále stejný olympijský sen. Tentokrát se ho snaží naplnit prostřednictvím svých svěřenců.
Každý běží jiný závod
Talentovaný Dominik vidí v atletice také vstupenku k životu, který by mu jinak nebyl snadno dostupný. Tea hledá dokonalost v mezičasech, tréninkové disciplíně i obrazu, který ukazuje ostatním. Radek přichází od fotbalu a běžecký svět teprve objevuje.
Jejich motivace nejsou zaměnitelné. Stejný trénink může pro jednoho znamenat příležitost, pro druhého potvrzení vlastní hodnoty a pro třetího začátek něčeho nečekaného. Společná dráha ještě neznamená společný cíl.
Román přitom nestaví jednoduchý souboj staré školy s moderním sportem. Bakošova oddanost umí podržet i tlačit příliš daleko. A nové prostředí, vybavení nebo jazyk motivačních hesel samy o sobě nezaručují větší porozumění člověku, který má výkon podat.
Co hodinky nezměří
Čtenáři, kteří běhají, poznají důvěrné maličkosti: smlouvání se sebou před posledním úsekem, nervozitu před závodem, přesvědčení, že únava se dá přeběhat. Vedle toho kniha zachycuje svět sportovních profilů, pečlivě připravených příspěvků a srovnávání, které nekončí odchodem ze stadionu.
Síla příběhu je ale i v tom, co se do tréninkového deníku nevejde. V rozhovorech, míjení, drobných projevech péče a chvílích, kdy druhý člověk potřebuje něco jiného než radu, aby víc zabral.
Jednou budem dobrý není tréninková příručka ani přímočará oslava překonávání sebe sama. Je to román o lidech, pro které běh znamená skoro všechno. A o otázce, zda být dobrý musí vždycky znamenat být rychlejší.
Pokud znáte radost z povedeného běhu i neklid z vynechaného tréninku, tahle kniha má čím oslovit právě vás.
